ETAPA 5 - Corbières, Catalogne, Ariège

500 kilometrů po Východních Pyrenejích.  Začátek téhle etapy byl velmi smutný, protože jsme procházeli krajinou, kterou zasáhly velké lesní požáry. Spousta z nás musela přeskočit více než 100 kilometrů, zatímco my jsme měli to “štěstí” vkročit na půdu s mrtvými stromy. Tenhle úsek otevřeli zrovna 5 dní před tím, než jsme k němu dorazili.

Jednou jsme museli z důvodu nepříznivého počasí zůstat ve stanu po dobu 2 dní na stejném místě a v tu chvíli jsem se zaradovala, že si v batohu nosím extra jídlo navíc díky předchozí zkušenosti. Nikdy totiž nevíte, co vás cestou potká. Odměnilo nás to pak překrásným západem slunce na náhorní plošině.

Miluji koně! A když jsem několikrát zahlédla pasoucí se divoké koně, tak to byl pro mě největší dar. A s horami všude okolo nás jsem si připadala, že jsem někde v Mongolsku ci Kyrgyzstánu. 

Nejtěžší okamzik nastal, když jsem byla nemocná (ládovala jsem do sebe prášky s paracetamolem) a musela jsem jít přes vrcholek Pic Carlit (2921 m.n.m.) a z něho strmě dolů. Pro zajímavost: na 1,2 km bylo třeba sejít až 400 výškových metrů. Strážci parku nás vyháněli pryč, protože jsme měli postavený stan i po deváté hodině ranní. Já ale byla spavá a děsně jsem se potila, jinak bychom samozřejmě už odešli. Zpátky jsme nemohli, protože jsme měli jídlo pouze na 1,5 dne a nejbližší město bylo právě po pokoření té hory. Nezbývala nám jiná varianta, než se prostě sebrat a jít.

Trail vede i přes malinkatý stát obklopený Španělskem a Francií. Andorra. Nikdy jsme ji nenavštívili, a tak jsme využili příležitosti a odfrčeli autobusem do jejího hlavního města na 2 dny. Byli jsme velmi překvapeni, jak draho tam vlastně je. Měli jsme informace, že je to daňový ráj, a tak jsme předpokládali nižší ceny. Opak byl pravdou.

23. září jsem se vykoukla ze stanu a viděla jsem na vrcholkách sníh. Když už jsme byli na odchodu, potkali jsme vracející se hikeři, kteří nám řekli, že je spousta sněhu už v 1700 m nad mořem a několikrát upadli, i když jsou zvyklí chodit v těchto podmínkách. Nepřipadalo tedy v úvahu se drápat do cca 2500 metrů, když to tam nahoře vypadá takhle. Nový plán: zůstaneme ještě jednu noc a mezitím vymyslíme, co dál. Našli jsme jinou trasu (později jsme zjistili, že ostatní udělali to samé), stopovali jsme a chodili pár dní v nižší nadmořské výšce než jsme se znovu napojili na HexaTrek. Ukousli jsme si tak 90 km, což nás hodně mrzelo. Jelikož ani jeden z nás neměl nesmeky, tak to bylo, z bezpečnostních důvodů, dobré rozhodnutí.

Sečteno, podtrženo. První půlka stála za prd, ale potom to byla nádhera.